Iva Burešová: Závod si jdu užít, ale rozhodně nechci zůstat vzadu
Iva Burešová propadla běhu, stejně jako spousta dalších nadšenců v posledních letech. Běhá především pro radost, ale i přes přirozenou skromnost jí nelze upřít výborné výsledky z četných závodů. Mezi ty nejvýraznější patří i stříbrná příčka na historicky prvním půlmaratonu Slováckého léta v roce 2018.
Pamatuješ si, kdy jsi poprvé obula běžecké boty? Jaké to bylo?
Úplně běžecké boty? Nevím, ale obyčejné tenisky, ve kterých jsem vyběhla, to bylo na základní škole. Ve třetí třídě jsem chodila do atletiky, ale u soustavných tréninků jsem nevydržela, a tak jsem chodila do Sokola, kde to bylo moc fajn. A zrovna loni v létě jsem potkala kamaráda ze stejného domu, kde jsem vyrůstala, a ten říkal: „Já si pamatuju, jak jsi jednou vyšla z domu a řekla jsi – jdu běhat – a od té doby běháš.“ To bylo, když jsem končila základku nebo jsem byla v prvním ročníku střední odborné školy.
Proč a čím tě chytil právě běh? Proč ne třeba kolo, lyže nebo paragliding?
Proč zrovna běh? Je to přirozený pohyb, v podstatě k tomu nic nepotřebuješ, a pokud si běháš jenom pro radost, jak to mám já, vyběhneš kdykoliv a kdekoliv. A kolo mám také moc ráda a jezdím na něm, lyžovat také lyžuju – více sjezdovky, ale i běžky jsou fajn. Občas zajdu i do posilovny. A paragliding? Tomu se věnovali oba moji synové, než si založili rodiny. Je to časově i finančně poměrně náročný sport, a tak mají nyní priority jiné – své rodiny a já jim to schvaluji. Na sport ale rozhodně nezanevřeli. Jeden syn hraje hokej a druhý chodí do posilovny a chystá se zrovna na závody. A co je také super, ke sportu vedou i své děti. Nejstarší vnuk Dominik, který má 5, už je také parádní hokejista a chodí i do fotbalu.
Máš za sebou celou řadu úspěchů. Kterých si vážíš nejvíc?
Po pravdě, já jsem na závody nikdy nechodila, běhala jsem si vždycky jenom tak pro sebe. Když jsem se ale přidala do skupinky Rozběháme Uherské Hradiště, kde je fajn parta lidí, slyšela jsem je, jak se domlouvají na různé závody. Tak jsem si řekla, že to zkusím. Jsem ráda za každý závod, který jsem zvládla. Vyhrála jsem ve své kategorii v roce 2017 seriál závodů KILPI, což jsou převážně horské půlmaratony, a jedním ze závodů je Krkonošská padesátka. Běžela jsem také pražský maraton, kde jsem si dala za cíl zvládnout ho pod 4 hodiny, a ten jsem si splnila. Vyhrála jsem také v roce 2016 půlmaraton, který se běží ze Starého Města na Bunč. Na zlínském půlmaratonu 2017 jsem byla ve své kategorii na 1. místě. To jenom co si tak vzpomínám.
Mají tvé tréninky systém? Plánuješ kolik, kdy, jakým terénem… Nebo zkrátka když to na Tebe přijde, obuješ se a vyběhneš?
Moje tréninky moc žádný systém nemají. Běhám si jen tak, pro radost. A chuť vyběhnout na mě přichází docela často, skoro každý den. Za měsíc naběhám asi 240 – 250 kilometrů.
Když se připravuješ na větší běh, jako je například půlmaraton nebo dokonce maraton, podřizuješ tomu i skladbu tréninků?
Na půlmaraton se nijak zvlášť nepřipravuju, to není zas až tolik kilometrů. Když jsem ale chtěla v roce 2017 běžet maraton, připravovala jsem se na něj podle tréninku Radima Maršálka, kamaráda ze skupiny Rozběháme Uherské Hradiště. S ním jsem také proběhala celý seriál závodů už zmiňovaného KILPI. I Radim ve své kategorii vyhrál. A jako dvojice jsme v jednotlivých závodech bývali často na bedně. A ještě jsem se připravovala na Krkonošskou padesátku, a to v posilovně, abych posílila celé tělo. Maraton i padesátka byly krásné závody. Maraton atmosférou, která tam vládne, a padesátka v Krkonoších nádherným prostředím.
Vloni jsi skončila na skvělém 2. místě v prvním půlmaratonu Slováckého léta. Budeš chtít letos na domácí půdě útočit na první příčku?
To se uvidí, jdu si závod vždycky užít, nechat se vyhecovat atmosférou a výsledek je bonus navíc. Rozhodně nechci zůstat vzadu.
-
- Je mi 52 let
- Jsem od narození odsud, z Uherského Hradiště, a nedovedu si představit, že bych bydlela jinde
- Jsem speciální pedagog
- Mám ráda pohyb
- Mám dva dospělé syny, dva vnuky a jednu vnučku
