Náboru do Českého národního registru dárců dřeně se Zdena Wasserbauerová věnuje už téměř čtvrtstoletí. Kromě odběrů samotných se neúnavně snaží bořit mýty, které okolo odběru kostní dřeně panují. Od 3. do 12. července pobývá s kolegy v Uherském Hradišti v rámci hudebně-sportovního festivalu Slovácké léto. Vstoupit do registru nebo se jen zeptat na vše, co je zajímá, mohou lidé až do neděle 12. července každý den od 17 do 20 hodin v dějišti Slováckého léta, na městském fotbalovém stadionu.
Paní Wasserbauerová, jak dlouho už se věnujete aktivitám spojeným s dárcovstvím kostní dřeně?
23 let. Nedávno jsem překročila hranici 19 tisíc zápisů do registru dárců a pokračuji do 20. tisíce. Těší mě to, protože pořád je lidí v registru nedostatek, pořád panuje představa, že to bolí, i když dnes už se jedná o zákrok, jako když se odebírá plazma. Takže dva vpichy a zachrání se život… Před pár dny jsem měla narozeniny. Hádejte, jaký jsem dostala nejkrásnější dárek?
Povídejte.
Jeden pán z našeho kraje daroval před třemi lety kostní dřeň. Za dva roky potřeboval zase akutně kostní dřeň jeho tchán. A představte si, že dárce se našel, pán je po transplantaci, má se k světu a věřím, že to zvládne a vyhraje. A já jsem byla tak šťastná, že karma v této konkrétní rodině se tak krásně uzavřela. Jeden člověk z rodiny daroval kostní dřeň někomu a někdo jiný zase daroval jim.
Co další radostné příběhy?
V listopadu jsme dělali nábor pro Janka z Krnova a nebylo to snadné. Nakonec se dřeň našla a Janek je po transplantaci. Z minulého týdne máme zprávu, že Janek už je téměř zdravý. Projevuje se to tím, že začíná zlobit. (úsměv) Takže to je to naše opravdové štěstí, když vidíme, že lidé přežijí. Nejhorší je, když nemají naději.
Když někdo onemocní, hledáte nejprve dárce v rodině?
Často slyším názor: „Daruji, když bude potřebovat někdo z rodiny.“ To je ale omyl, rodina nejsou vhodní dárci. Rodiče nemůžou darovat dětem a děti nemůžou darovat rodičům. V určitých případech pouze sourozenci, tam pravděpodobnost vychází jeden ze tří, ale dnes už tak rozsáhlé rodiny nemáme. Takže neplatí, že se tomu začneme věnovat, až onemocní někdo v rodině. Až někdo onemocní, musí kostní dřeň už být k dispozici – proto je třeba do registru vstupovat včas. Protože čím dřív se po léčbě najde kostní dřeň, tím je to lepší. Když se dlouho hledá, pacient musí být na udržovací léčbě, ničí se ledviny, játra, srdíčko. Takže ideální by bylo, kdybychom měli registr daleko bohatší.
Kolik lidí tedy v registru máme?
V Německu je v registru zapsaný každý devátý občan. U nás každý sto osmdesátý. A každý čtvrtý u nás umírá.
A to se snažíte změnit. Když tedy člověk do registru vstoupí, jak velká je šance, že se stane dárcem?
Každý sto dvacátý. Takže pravděpodobnost je sice malá, ale nesmírně důležitá.
Jaké bariéry pro vstup lidé nejčastěji mají a vy byste je ráda uvedla na pravou míru?
Nejčastěji se ptají, jestli to bolí. Nebolí to. A hlavně si myslím, že když má někdo dar zdraví, který není automatický, měl by díky tomu dát tuto šanci i někomu dalšímu.
